Jak praví přísloví: „Naděje umírá poslední.“ Je to pravdivé přísloví, v každé zlé životní situaci je vždy naděje na zlepšení.
Bezmoc je například umírá-li člověk, dítě na nevyléčitelnou chorobu, rozpoutání války, agresivita, zloba, chování některých lidí, svět, ve kterém teď žijeme atd.
V některých případech je naděje na zlepšení.
Chci vám vyprávět příběh, jak jsem si sáhla hluboko do bezmoci.
Jsem duchovní člověk, vše co se kolem mě děje vnímám velice citlivě.
Nastala první adventní neděle roku 2011. Ve své duši jsem počala mít zvláštní pocity. Bezdůvodně jsem se přestala radovat, na něco se těšit, být šťastná. Začala jsem mít pocit, že se mi přihodí něco zlého. V mysli mi došlo varování, že mně přejede auto. Při přechodu na vozovkách jsem si dávala nesmírný pozor. Má mysl a duše klesala stále níž a níž.
Chtěla jsem se z těchto pocitů dostat a tak jsem si říkala: “Jsem šťastná, raduji se, těším se, nemám důvod být smutná.“ Nic nepomáhalo.
V myšlenkách jsem dospěla k názoru, že ve světě ve kterém žiju, je tolik negace, zla, závisti, lži, a že do tohoto světa nepatřím, že bych měla žít v jiném lepším světě.
Tento stav přetrvával 14 dnů. Do Štědrého dne chyběly 2 týdny.
V pátek ve večerných hodinách zazvonil telefon, a aniž by byla domluvena, telefonovala mi kamarádka astroložka. Varovala mně, abych na sebe dala pozor, že mi hrozí úraz.
A stalo se.
V sobotu, při úklidu, jsem si skřípla prsty pravé ruky, v zadní části, do válendy. Nastal boj o prsty, ruku a posléze o život. Jak to bývá zvykem, telefon jsem u sebe neměla. Nejprve jsem se snažila sama vyprostit, bohužel jsem to nezvládla. Válenda byla značně těžká. Pohyby, které jsem mohla provádět, byly postavit se u válendy, kleknout na zem, lehnout na břicho na válendu.
Pomalu jsem se počala smiřovat s tím, že můj život končí.
Modlila jsem se, prosila svého ochránce Archanděla Michaela, aby mne vyslyšel a pomohl mi.
V tu chvíli mi šeptal hlas, volej o pomoc, bouchej do ústředního topení.
Byla jsem vyslyšena. Mé volání zaslechl vnouček sousedky a ta zařídila moji záchranu. Zavolala policii, hasiče a rychlou záchrannou službu.
Takto chycená do pasti (jinak se to nedá nazvat) jsem byla 7,5 hodiny.
V nemocnici začal boj o záchranu 3 prstů na pravé ruce.
Věřila jsem, že vše dobře dopadne. Víra i můj ochránce Archanděl Michael mi pomohli. Prsty nebyly amputovány.
Poznala jsem co je bezmoc a naděje. Měla jsem tu událost prožít. Jsem ráda, že jsem si tím vším prošla.
Poučení: „Síla myšlenky je silná“. Veškeré utrpení, kterým jsem prošla, byla zkušenost za negativní myšlení, ale také radost, že ještě tam nahoru nepatřím a žiji.
Nyní v pokoře stojím pevně nohama na zemi. Každý okamžik, který prožívám je nový a úžasný, raduji se ze života, jsem šťastná.
Já jsem já. Jsem sama sebou.